Moje setkání s Ivanem lze přirovnat k filmu. Promluvil se mi po tom, jak jsem seděla na lavičce. Už ani nevím, čím jsem se tehdy trápila, ale evidentně jsem působila smutno nejen na blízké, ale i neznámých lidí. On byl toho příkladem. „Špatný den? “ Promluvil se mi a bez váhání si ke mně přisedl. Neměla jsem s tím nejmenší problém přesto, že jsem neměla svůj den. Z krátkého rozhovoru se najednou stal hodinový a trval by zřejmě déle, pokud by Ivanovi nevolali z firmy kvůli nějaké krizové situaci. Mrzelo mě, že jsme si nevyměnili žádný kontakt, ale vzápětí jsem tuto myšlenku potlačila. Právě jsem totiž skončila jeden vztah a nechtěla jsem se rychle navázat na někoho dalšího … no znáte to. Život míní, osud mění.
splněný sen
Doufala jsem, že Ivana potkám ještě jednou. Vzpomínal mi, že bydlí nedaleko, ale netušila jsem kde. Zařídila to až náhoda – naše cesty se protnuly akorát v době, kdy jsem měla namířeno do obchodu. Cítila jsem ty typické motýly v bříšku a věděla, že přesto, že se snažím držet si odstup, v hlavě se mi pomalu začínají vynořovat romantické scénáře. Netrvalo dlouho a ty se skutečně začaly dít – s Ivanem jsme si na sebe vyměnili kontakt a už o pár hodin mi napsal. Těšila jsem se každé jeho zprávě, před naší první večeří jsem trnula od vzrušení a stresu zároveň. Prostě jsem se chovala jako teenagerka a nemohla uvěřit, že mě potkalo takové štěstí. Ivan byl vážený podnikatel s vlastní, úspěšnou firmou a jelikož byl ode mě o deset let starší, jeho priority byly uspořádány tak, jak si to snad přeje každá žena. Toužil po rodině, zázemí, po tom, abychom se měli co nejlépe. Nejlépe jsme se skutečně měli … no jen krátký čas.
Z pohádky do pekla
Všechno to začalo, když mě poslali na služební cestu do Londýna. I když to byla jen klasická týždňovky, Ivan trval na to, že tam půjde se mnou. Rozhodl se nám zaplatit lépe, samozřejmě i dražší ubytování, čemu jsem nerozuměla. Začala jsem si připadat jako pták v kleci. O pár dní na to mě na romantické večeři požádal o ruku. Velmi jsem se těšila a všechny pochmurné myšlenky jsem hodila za hlavu. Neměla jsem …
Jednoho dne k nám přišla na návštěvu nejlepší kamarádka. Skvěle jsme se bavili až do momentu, dokud jsme nezačali rozebírat práci. „No, moje zlatá, měla by si jít na plný úvazek co nejdříve, když tedy plánujete rodinu. Víš, aby ti vyšla mateřská, “ řekla mi, když tu najednou do našeho rozhovoru skočil Ivan. „Ona nikde nenastoupí, pracovat nebude, “ osočil se. Nechápavě jsem na něj podívala, co si hned všiml. „Nebudeš se dřít za směšných 800 eur každý den, já vás budu živit. Nepřeji si aby pracovala, “ oznámil mi rázněji tónem, zatímco my dvě jsme zůstali v šoku.
Od toho dne jakoby se spustila lavina. O měsíc na to byl Silvestr a my s kamarádkou jsme ho plánovali protančit a oslavit v klubu. Už jsem byla oblečená, když mě najednou Ivan zastavil. „Nemusíš se ke mně takto oblékat láska, vždyť si podíváme film a půjdeme lehnout, “ usmál se na mě z gauče. „Víš dobře, že jdeme s Natálií ven, “ obouvala jsem si boty. „Nejdeš, “ seznámil mi, aniž se na mě podíval. Opět jsem byla v šoku a začala se ho ptát co to má znamenat. „Jednoduše nejdeš. Pokud vyjdeš přes tyto dveře, už se nemusíš vrátit. Věci ti Pobaltím, “ dodal. Ani nevím proč jsem neodešla, vím však, že jsem zbytek večera proplakala v ložnici, zatímco on sledoval program v telce.
Podobných scénářů přibylo za pololetí hned několik. Vždy jsem však naivně věřila, že jde o chvilkové období, dokud mi moji nejbližší neotevřeli oči. Začala jsem tak Ivanovi naznačovat, že něco není v pořádku a zřejmě bychom se měli rozejít. Jednoho dne, zatímco jsem byla v práci, na kterou jsem si povolení jako tak vybojovala, mi sbalil všechny věci do pytlů na odpad. Když jsem si po ně přišla, podíval na mě s největším odporem, jaký jsem kdy viděla. „Když tě uvidím randit s někým jiným, věř mi, že vám oběma zničím život. Víš, že mám lidi všude, “ zněla jeho poslední slova. A tehdy jsem pochopila, že odejít od něj bylo to nejlepší rozhodnutí v životě.
